Téma 4: Jak pokročilo hledání některých alternativ v podání KSČM?

Popravdě jsem váhala, zda se připojit k debatám, jež se v části Deníku Referendum rozvinuly na téma „zákazu KSČM“, stručně řečeno. Ale mozaika se přeci zaplňuje.

V článku J. Miesslera Ilegalita komunistům prospěje na www.denikreferendum.cz/clanek/9040-ilegalita-komunistum-prospeje, mě zaujala pasáž: „Kromě pročištění zápasiště o národní budoucnost, ujasnění morálních a politických mantinelů a zocelení stranického organismu by ale ilegalita dala straně především příležitost všechno znovu pořádně promyslet. Aby - až to kapitalisti z Wall Streetu všechno vytunelují a přijde revoluce - soudruzi s hrůzou nezjistili, že jsou vlastně jen stejným spolkem buržoustů jako všichni ostatní. Že nevědí, čeho chtějí dosáhnout, jak toho chtějí dosáhnout, a hlavně jak dosáhnout toho, aby se neopakovalo to, čeho už dosáhli před jedenadvaceti lety.“

Myslím si totiž, že nejenže označená část už v realitě probíhá, jen ta „hrůza soudruhům“ nedochází, tedy ona to pro ně fakticky hrůza není. Jde totiž o pozvolné a dobrovolné spojování tam, kde to totiž ani jinak nejde, má-li tam ještě vůbec značka KSČM fungovat. Mám na mysli také v uvedené pasáži zmíněnou komunální úroveň.

Jde totiž o to, že hledání alternativ se oficiálně v KSČM příliš nepěstuje. Tím neříkám, že takové alternativy nehledají lidé na levici, hledají je, dokonce i někteří v KSČM. Stejně jako je někteří nikdy hledat nebudou nebo budou kličkovat mezi ničím a svou vlastní „alternativou“. Jestli je pro podobný postoj výstižné označení „pragmatismus“, nemyslím, minimálně ne bez výhrad. Pragmatismus mj. zdůrazňuje praktické okolnosti a cíle. Znamená to tedy, že ať tak či onak v lůně ideologického vymezení směru musí existovat konkrétní určení, znalost, logika a efekt těchto okolností a cílů z pohledu těch, kteří se stali jeho vyznavači i těch, k nimž jeho význam směřují. Mohu-li posloužit jistou zkušeností z regionální úrovně takto fungující KSČM na Mostecku, pak mohu tvrdit, že ani tyto cíle zástupci KSČM na komunální úrovni nedodržují, neboť ve vztahu k programovému cíli jako subjektu stojícího v tzv. opozici není jasné z politických kroků, které činí, co jsou ony okolnosti a kam směřují tyto cíle. Pravda, kvality vymezující a ošetřující především vlastní pozice jsou více než evidentní a zřejmé. Např. na Mostecku postavení KSČM v městském zastupitelstvu, která se po čtyřletém spoluvládnutí se SMM (Sdružení Mostečané Mostu) ocitla v opozici, charakterizoval jeden z jejích bývalých předsedů OV, v minulém období také náměstek primátora slovy, parafrázuji, že „oni (KSČM) jsou opozicí podporující vládnoucí koalici“. Výrok, jehož úroveň se komentuje sama. S odstupem času si tamější Mostecký deník „povzdechl“ na téma, když ještě v Mostě „nějaká opozice byla“. A že mostecká vládnoucí scéna je scénou velmi zvláštních vazeb a vztahů popisoval např. i celostátní týdeník EKONOM vloni v jednom ze svých čísel pod názvem „Palermo na severu Čech“.  Není ničím neobvyklým, že se někteří „kmotři“ politických subjektů, resp. politiků, a ODS není jedinou stranou, která se s podobnými problémy potýká, tedy aspoň to tak má v mediálním světle vypadat, pasují do role jakýchsi „revolučních helphandů, nebo handlů…“ a své politiky také zleva si takto vodí po mapě komunálního politického rozhodování. K tomu žádných programů netřeba a alternativ už vůbec ne. Můžeme nevěřit, ale neměli bychom se už divit… 

Takže ano, jestli hledat alternativy, např. o tom, zda není přeci jen smysluplnější pro levici ve stavu, ve kterém je, nevykročit ze stínu své předchůdkyně, jejích praktik a mechanismů a říci o té své, vlastní alternativě něco více, než jen, že to, co bylo (a to opravdu bylo!), pak zase, že to tak úplně nebylo a není a že „hradeb vzdoru netřeba“. Také nejsem pro logiku „hradeb pro hradby“. Jsem spíše pro to zkusit se nad ty „hradby“ přeci jen povznést a snažit se dohlédnout dál než na vlastní „ideologický práh“. „Hradby vzdoru“ v současné společnosti stejně jsou a zřejmě tu i onde dále porostou, je to dáno logikou současného vývoje neoliberální společnosti. To asi příliš k divení není a KSČM jako strana kritizující tento vývoj na hradbách přeci jimi odůvodňuje také smysl své existence. Otázkou ale je, co je vlastně hodnotovým významem a realizačním záměrem takových odůvodnění. Realita ukazuje, že pro KSČM je dnes stále těžší a těžší logiku této argumentace udržet jako alternativní program, k jehož A se řekne B a kdo třeba další naváže C atd. Patos negace, role mučedníků, těkajících pragmatiků …… onou „ořechovou“ alternativou nejsou. Na druhou stranu není ale moudré jí v této dobrovolně zvolené cestě jakkoli bránit.