Téma 20: Ale já chci...

Konstatuje ve známé ruské pohádce Marfuša, hledajíc ženicha. Tak nějak vyznívá páně Bártovo údajné sdělení, že "Pokud to nedostaneme, pak už tuto vládu nepodporujme ani minutu…", myšleno tedy Věci veřejné směrem k vládním ministerským postům, zda dostanou či ne v požadovaném počtu.

Jistě. Nic proti, dohody jsou dohody a měly by se dodržovat, zvl. mezi partnery, jejichž cílem je předvést se v co nejlepším světle. Potom, co ale předvádějí Věci veřejné, resp. jejich někteří aktivisté je poněkud k zamyšlení až mírně řečeno k divení, že možná trocha té pokory nebo sebekritiky sluší každému.

I když si o dění za poslední více než měsíc ve vládě, vládní koalici a o rolích některých jejích představitelů můžeme myslet cokoliv, řada z nás dokonce nic moc dobrého, pořád tu ještě před zraky občanů ČR hraje tato vláda o pozici suveréna výkonu vládnutí. No,… Pan Bárta však poněkud přepíná svou roli, zřejmě i význam, přestože ambice mu jistě nechybějí, rozum by snad i slušel. Učiním-li některé srovnání s jistou, už historicky známou a proslulou figurou, jistým panem Bonapartem, Napoleonem I., pak jemu je připisováno, že i dle něj „V politice není hloupost handicap“, a v podmínkách politiky české to v posledním čase jakoby platilo více, než může být obvyklé, snad i zdravé. Musím jen upřesnit, že vina není na straně politiky, jen s tím „handicapem“ je to jaksi bolestnější. Jak říká už zmíněný Bonaparte: „Nikdo jiný, jen já sám jsem příčinou svého pádu. Byl jsem svým hlavním nepřítelem, strůjcem svých neštěstí. Chtěl jsem příliš mnoho obejmout.“ To snad pro začátek. Já myslím i pro konec praktik podobných těm, co tu ve velkém a na očích většiny rozjely Věci veřejné.  Že se tak děje potajmu, v zákulisí, po dohodách napříč stranami už vadí méně, ale když na tom chce někdo takto otevřeně stavět svůj profit – zkrátka vadí.

Věci veřejné, ať už její mluvčí tvrdí a zřejmě budou tvrdit cokoliv, co by jen vylepšilo byť jen mediální obraz o nich, by měli pomýšlet na svou katarzi, má-li to ještě smysl pro vývoj příští, chtějí-li pokračovat a mají-li jim lidé uvěřit, že to opravdu myslí vážně a odpovědně.

Obávám se však, že tato strana se stala obětí „nenasytnosti“ svých otců, a nebylo jich málo, kteří si zřejmě brousili zuby, že některým svým konkurentům moci „položí nůž na krk“. A bývalý šéf poslanců ODS Tluchoř by jistě mohl vyprávět….! Ukazuje se však, že čím „kdo zachází, tím také schází“, a na Hradě už toho zřejmě také měli dost. Poslanec Tluchoř byl sice jakoby obětován, ale veřejnost zřejmě ve „špinavé praktiky“ právě Věcí veřejných a potažmo prý ABL uvěřila a ODS o něco konec vlády oddálila. Neoddálila však důvod, který se bude stále vracet a tím je smysl vládnout a nevědět, jak. Navíc i to „CO“ nabízené v reformním čase, zdá se už netěší ani své strůjce. A to jsou tropy teprve na začátku.