Téma 19: Ve stínu

Vláda by měla vládnout, nebo aspoň se o to snažit. Vlády „stínové“ jsou ty, co fakticky nevládnou, ale vytvářejí obraz o své připravenosti kdykoliv se takové příležitosti chopit. Jmenování „stínové vlády“ ČSSD, jak ji nyní představuje B. Sobotka, předseda strany, dávají nám, občanům na srozuměnou, že jsou k takovému výkonu státní moci připraveny ti z opozičních řad.

Tváře v ní jsou veskrze neměnné, často velmi, velmi dobře známé. Některé už dokonce dříve vládly. Snad se její aktéři připravují na příp. výstup ze stínu na výsluní, ale komu přitom bude z toho světla možné změny lépe, komu hůře se dá s jistotou sotva říci. Protože, když se řekne všem, je to snad ještě více podezřelé.

 Všechny vlády zřejmě jdou se záměrem vládnout ve prospěch jak jinak než nás, občanů. A my se pokaždé ocitáme ve stejné situaci, že pochybujeme a pak si říkáme, že kdyby takové vlády nebylo, snad i lépe by bylo. Ve vzduchu visí úvahy o předčasných volbách, ale jejich realita je spíše vzdálená, i když by asi byla za současné velmi nevábné situace vysvobozením i pro ty, co by museli, tedy mohli by tzv. od válu. Nebuďme však nepřející a úzkoprsí, přemýšlíme-li, co a jak dál. Není to a nebude jednoduché ani pro ty, co by zřejmě s velkou slávou přišli napravovat to, co napáchali a páchají ti současní, kteří to, jak jinak, mysleli dobře.

Vlády mají tu smůlu, že jsou vykonavateli moci a moc, jak známo, chutná, stejně jako z ní může být řádně nedobře. Obvykle prvním v pořadí těm, co bývají označováni za zdroj takové moci, tedy lidu, těm druhým, její aktérům se často jako jednotlivcům nechce pustit kormidla, i když je viditelné, že svůj mandát vykonavatele nejen neumějí, ale kazí to i ostatním. Je to jakási „byzantská sveřepost“ zemí postkomunistické reality, že se z podobných postů neodchází dobrovolně, ale je se tzv. různě postrkováno, mediálně propíráno a „ostřelováno“ i naslepo, ze všech stran. Když se nakonec zadaří a dotyčný odejde, hra pokračuje. Je to často jako právě v té hře o „Oslu a stínu“, otázka tlačící se stále výrazněji: komu má ten lid už vlastně věřit – „oslu či jeho stínu“….?