Téma 18: Kam s nimi, s politickými stranami?

Podivovat se nad tím, proč v současné době lidé příliš nedůvěřují politickým stranám coby garantům demokratických pořádků a pravidel, asi příliš neudiví. S podivem už může být, že se nepřízni občanů diví zástupci některých ze zmíněných politických subjektů. Jejich argumentem často bývá, že přeci „ony jsou jakýmsi menším zlem před vším ostatním“, zřejmě tudíž i úvahami, že by se občané chtěli a měli poohlédnout po něčem jiném, coby naplňovalo jejich představy a očekávání.

Když politické strany před více než 100 lety vznikaly, zčásti zřejmě i z vůle těch, kteří si od nich slibovali lepší organizovanost, oporu pro smysl a význam svého počínání a konání, vtělené do ideového a programového záměru, posléze „delegovali“ do jejich čel své zástupce, funkcionáře, kteří postupně opanovali „mocenský prostor“ v jeho vertikálním i horizontálním směru, aby posléze expandovali a mezi sebou počali uzavírat svého druhu „kartelové“ dohody jistící jejich fungování jako firmu, organizaci, politickou stranu, často s velmi podobnými procedurami, metodami i manýry. Zůstaneme-li nohama na zemi, pak šlo o určitou logiku vývoje, nikoliv neopodstatněnou v kontextu formování a přeměn role a významu „veřejného prostoru“, který nemohl neminout pohyby také v prostoru soukromých potřeb a zájmů jednotlivců a skupin.

Jako každá „dobrá myšlenka“, jež má být po čase „po právu potrestána“, staly se politické strany - pro jedny - zdrojem realizace vlastních potřeb a zájmů, pro další jen dalším, podivným, často nejasným až odpudivým kolbištěm vyřizování účtu, podrazů, nechutností, vedoucích, dle některých názorů, k rozvalu a rozvratu lidských i kulturních hodnot.

Osobně si myslím, že netřeba spílat něčemu, co skutečně mělo, zřejmě má a ještě bude mít své opodstatnění. Tedy, že v logice konkurence je snaha uzavírat mezi sebou, dle příznaku podobnosti a příbuznosti, dle významu o dostatečném důvodu vzájemně výhodná partnerství, společenství, která k prosazení těch či oněch zájmů a potřeb mohou posloužit. Tento princip je téměř historicky odůvodnitelný a logicky odvoditelný. Není třeba jej zastírat, je však možné např. uvažovat o jeho obsahové alternativě. Je taková varianta, jež by nahradila obsah formy „politické strany“, jež by upřesnila, vyjasnila a ještě více zohlednila význam, s jakým by sloužila v současných podmínkách, s ohledem na jejich náročnost a požadavky, ale i přání, zájmy a potřeby těch, kteří zvažují změnu toho, co se jim nelíbí, nevyhovuje jim, nesouhlasí s tím? Přemýšlím, že takové alternativy jsou. Spočívají v jednoduché logice záměru a jeho realizace. Tedy, že se lidé, kteří spolu mluví a mají si co říci, se dohodli a na takové alternativě popracovali.

Vzniká přitom otázka, jejíž opodstatnění plyne z celkového vývoje doprovázejícího až do dnešních dnů fungování politických stran: jak motivovat, dále udržet a rozvíjet povědomí lidí o nutnosti jejich zájmu a občanské a politické aktivity, o dění kolem sebe, navíc o sebe sama? Politické strany evidentně s tímto důležitým aspektem o vývoji „občanské společnosti“ mají problémy. Částečně proto, že se vývojem scvrkly na „uzavřená společenství a bratrstva sil a schopností“, jež dokáží aktivizovat, často stěží, vlastní členské zdroje, a nejde pouze o členské příspěvky. Za další, nikoliv nepodstatné, že svůj význam dokáží zviditelnit fakticky pouze skrze personální a mocenské šarády - ať už dovnitř zaměřené, navenek ústící v zaujmutí té které pozice ve státně byrokratické mašinérii. Nejsme prosti chyb, jež příslušejí omylným a chybujícím. A neměli bychom být zaujatí a neobjektivní. Jejich napravování se však zleva doprava smrskává na obviňování především těch druhých, ortodoxně zleva k tomu často ještě přidávají jakousi „samopohybující se metodiku“ hledající a samozřejmě nacházející „nepřítele vnitřního“, podléhajícího prý svodům buržoazního „pošlého“ systému, na němž sice všichni oni veskrze nějak participují, ale často záleží na „mimice“, kterak přitom upřednostnit to nebo ono gesto o „čistotě a neposkvrněném pojetí o pravdě jediné a historické“.

Přesto mě realismus nutí být na straně stran. Kladu si však otázku, proč by konečně zase nemohly takové strany „stranit“ občanům, kteří je buď začnou sami ze sebe a pro sebe poptávat anebo naopak odmítat. Riziko není největší, ba ani fatální, ale je dobré si ho uvědomovat. Ten stimul „konkurenceschopnosti“ je žádoucí, jinak nespílejme těm druhým, že dávají takovým stranám milióny, příp. je a jejich funkcionáře udržují při životě, aby jimi vydírali ty druhé. Oni to vlastně dělají taky pro sebe. Začneme-li uvažovat jestli guláš nebo Fábie, až se zase rozezvučí volební kampaně vábivý zvon, pak osobně jsem pro to ptát se: kdo to vlastně platí? A odpověď je jasná: my všichni, i ti, co se jim to nelíbí. A pak nežehrejme.