Téma 5: Systém sociálního zabezpečení kritizujme, reformujme, ale neničme

V současné době víří debaty politické, odborné i mezi veřejností téma chystané důchodové reformy. Hlasy politiků i např. tzv. Bezděkovy komise hovoří v podstatě o posílení role a významu privátních penzijních fondů. Tedy jak se v základních rysech dohodla současná vláda – občané by si od roku 2013 odváděli tři procenta ze stávajících 28 procent sociálního pojištění dobrovolně do penzijních fondů a minimálně další dvě procenta by dávali ze svého.

V zásadě vše se zdůvodňuje nepříznivým demografickým vývojem, tedy stárnutím populace v poměru s tou částí v produktivním věku a fakticky práceschopnými. Tento spíše negativní trend je realitou. Je ale otázkou, zda jej beze zbytku vyřeší převedení financování důchodového systému převážně na soukromé fondy. Existují názory, které tvrdí, že tomu tak zdaleka není. A to především z pohledu zkušenosti s takto zaváděnou praxí např.  Argentiny. Tam je privatizace penzijního fondu označována jako jedna z příčin pozdějších rozpočtových problémů. Podobná varování se nesla i ve vazbě na změny v americké ekonomice, ale i odjinud.

Stanovisko odborů, že tato reforma postihne především chudé, v zásadě hovoří z hlediska obav o ty, kteří se již dnes potýkají s dopady ekonomické krize – s nezaměstnaností, s nízkými příjmy a s celkově rostoucími restrikcemi v sociálním systému. Dále ekonomickým znevýhodněním na trhu práce, protože chybějí investice do oblasti zaměstnanecké politiky a soukromé firmy se obávají vzít na sebe větší ekonomické riziko, protože nebudou schopny jej nést v případě ztrát.
Navíc i samotní tvůrci vládní politiky směrem k důchodové reformě zmiňují raději např. investice do dluhopisů, což zase na druhé straně nemusí znamenat takové výnosy, ale větší jistotu vkladů. Tzn., že rizikovost této cesty je známá i politikům a sotva ji mohou ignorovat.

Nejde o žádnou sociální demagogii, ale dohledatelná fakta a souvislosti, která navrhované podobě důchodové reformy jako plošné nedávají příliš šancí na úspěšné řešení v dlouhodobém horizontu, minimálně dost znejisťují významnou část populace, tedy že zefektivní systém, vyváží s ním spojené demografické problémy a především „zaručí“ jistotu „dnešních“ budoucích penzistů.

Na místě jsou úvahy o přednostech systému sociálního zabezpečení, protože soukromé firmy navíc musejí vydávat větší prostředky na platy a marketingové zajištění. Navíc není garance přísunu peněz do soukromých fondů, protože lidé s nižšími až nízkými příjmy, závislí na sociální podpoře nebudou moci ještě držet efektivitu a prosperitu těchto fondů. Snížit tedy důchody, aby se např. uměle vytvářel tlak na občany a jejich investice směrem do soukromých investičních fondů, může vyvolat další dluhovou zátěž.

O čem tedy uvažovat: zřejmě není všespásné řešení a nevyřeší jej bez výhrad ani posunutá hranice pro odchod do důchodu, i když ta je realitou už z pohledu dalších sociálně biologických hledisek (uvádí se obecně se lepšící kvalita života lidí atd.). Je však možné zohlednit průběžně možná řešení již nyní, kdy je výrazná část populace práceschopná, a to např. restrukturalizací ekonomického a sociálního prostředí zejména v sociálně slabých regionech, prorůstovými opatřeními a investicemi na trhu práce, podporou menších a středních firem, naopak účinným tlakem na větší a prosperující firmy a společnosti, které by také měly zvážit dopady absentující mezigenerační solidarity z pohledu politiky bonusů, připojištění a většího posílení vazeb na sociální systém, např. s ohledem na vlastní zaměstnaneckou politiku, zvláště směrem k dlouhodobě zaměstnaným, odborně zdatným a kvalifikovaným pracovníkům, jejich výkonům a „věrnostním oceněním“ směrem k firmě, přes daňovou progresi apod.

Možná by pro začátek stačilo pozastavit se nad tím, že „stáří není trest“, ale je to běžná a logická fáze lidského života. Příprava na ni nemusí být nutně traumatem, kterým si musí člověk projít, protože i jeho to za pár let čeká, ale důvod pro to, prožít jej podle svých možností a v duchu společenského zájmu a užitečnosti, což však musí být výsledkem výrazného společenského konsenzu.