S laskavým svolením autora zařazuji na tento Blog: Ceny života (L. Vaněk)

Chálid sledoval pečlivě kouřovou stopu rakety až do chvíle, kdy dopadla někam do písku pod obrněné auto a vymrštila jej spolu s oblakem prachu vysoko do vzduchu a převrátila. Bezprostředně po výstřelu chtěl nepotřebnou zbraň zahodit a utíkat. Utéci co nejdál od toho místa. Velitel Júsuf mu ale ráno důrazně přikázal, že musí podat přesnou zprávu o výsledku jeho výstřelu, tak zůstal. To auto nezačalo hořet. Ani žádný výbuch a plameny. Připadalo mu to divné, vždyť ve filmech, co viděl v táboře, auto vždycky vybuchlo a hned začalo hořet. Júsuf ho asi nepochválí. Júsuf nepromíjí špatně splněné rozkazy nebo špatnou práci nikomu. „Alláh Vás zatratí, vy psi, neprokážete li mu dostatečnou úctu v boji a shnijete v pekle s těmi prašivými Američany“ . Tato slova slýchával dvanáctiletý Chálid od Júsufa často. A bál se.

 Z pod kouřícího převráceného Hummeru se vysoukala postava v helmě, tlusté taktické vestě a s automatickou puškou.

 Nejdříve se mu začal vracet sluch. To syčivé duté šumění bylo protivné a nechtělo to přestat. Potom čich a chuť téměř současně. Pach spáleniny, škvařících se plastů a typický štiplavý zápach vybuchlé náplně ruské pěchotní rakety. A divná, sladkoslaná pachuť v ústech. Olízl si rty a pachuť zesílila. Cítil, jak mu krev stéká po pravé tváři přes rty a bradu na krk a pod límec. Potom pomalu otevřel oči. Nejprve rozeznal světlo. Do světlých a tmavých skvrn se neustále mísila protivná barevná kolečka. Pak mu svět pomalu začal vystupovat z temnoty.

Dokázal zaostřit na volant, pak i na ochranné pletivo před popraskaným předním oknem. Písek za pletivem v divném úhlu. Uvědomil si, že auto leží na boku, skoro na střeše a začalo mu pomalu docházet, že je něco úplně špatně. Snažil se zaostřit zrak na detaily ve voze. Dva velké budíky, několik lesklých páček ovladačů na palubní desce, kroucená šňůra mikrofonu vysílačky, pedály. To důvěrně znal. Dál bota, kalhoty v barvě písku s velkou tmavou skvrnou na vnitřní straně stehna. Plechové víčko od „pražské šunky“!

 Nevěděl, proč mu ten kus plechu připomněl dárek, který mu přivezl kamarád Mike Vanek z návštěvy v rodné Evropě, ale vypadal tak. Uvědomil si, že ta velká tmavá skvrna na kalhotách je jeho krev a kolem toho plechu je rozervaná látka i maso.

S námahou otočil hlavu doprava k bočnímu okénku a v ostrém světle rozeznal kus od auta klečící postavu v helmě a pouštní uniformě s provazem slin od úst až do písku. „Mike,…! A je snad o.k…?“, pomyslel si.

Další postavu v uniformě, která v podřepu přibíhala k Mikovi, uviděl až po chvíli. Martin levou rukou tlačil Mikovu hlavu k zemi a zároveň rychle prohlížel svah vlevo od cesty.

Pomalu se mu začaly vracet i ostatní smysly. Otočil hlavu zpět a zaostřil na pravou nohu, na které už krev promáčela nohavici až k botě a začala pomalu kapat na zprohýbaný plech stropu auta. Začal cítit bolest!

Zjišťoval, že je divně zaklíněný mezi volantem a sedačkou, která je sice stále pevně přišroubovaná k podlaze, ale podlaha je uprostřed roztržená, vydutá a zprohýbaná směrem do kabiny. Kus toho plechu, spíš zubatý, ostrý cíp, mu teď trčí z pravého stehna.

Uslyšel své jméno. „Robe, jsi o.k.? Robe!“ Martin teď obrátil svou pozornost od Mika k němu.

Na první pokus se mu povedlo jen pisklavé zachrčení. Odkašlal si a bolest ho ochromila jako elektrická rána.

 „Ne! Noha! A nemůžu ven!“ Zase to zabolelo snad v každém kousku těla.

„Robe, nehejbej se! Zajistíme perimetr a hned jsme u tebe!“

K bolesti se začala přidávat panika. Nemohl se pohnout, aniž by mu celým tělem neprojel výboj bolesti. Nemůže tu přece zůstat trčet. Další zásah auta už nemůže přežít!

„Robe, hlavně klid! Máme to pod kontrolou!“

„No jo, jenom kecy na uklidnění. Jenomže ty netrčíš ve zmačkané konzervě, nabodnutý na kus plechu!“, pomyslel si.

 Když Martin zjistil, že Mike je jen pořádně otřesený, zavolal na Roberta. Ozval se, a podle hlasu to nebude dobré. Ale Rob teď musí chvilku počkat. Pozorně prohlížel horizont svahu vedle cesty, odkud vyšel výstřel bazuky. Nic. Žádný pohyb, nic podezřelého. Bude muset asi počkat na vrtulník, který v nepravidelných intervalech monitoruje hlídkové vozy.

 Ve stejnou chvíli Chálid s bušícím srdcem pozoroval ze svého úkrytu za malou písečnou dunou, kterou vítr navál na suchý pichlavý keř bez listí, převrácené auto a vedle klečící postavu, která zvracela do písku.

„ Je čas zmizet“, pomyslel si a opatrně se začal plazit pozpátku mimo dohled vojáka z převráceného auta. Když už si byl jistý, že ho zezdola není vidět, natáhl si přes hlavu řemen prázdné roury raketometu, částečně odmotal z hlavy kus hadru, který mu nahrazoval kůfiu a přetáhl jej přes ústa jako ochranu před všudypřítomným prachem. Pak se rozběhl do nízkých kamenitých dun směrem k blízkým horám.

 Mike už seděl na bobku za malým kamenitým valem vedle cesty a ještě trochu otřesený začal kontrolovat zbraň a výstroj.

„Miku, krej mě! Zkusím se dostat k tomu horizontu.“ Martin se přikrčený začal obloukem šikmo drápat do kopce k místu, odkud vyšel výstřel.

 Robert už jen čekal. Jeho snaha se nějak vyprostit ze sevření volantu, sedačky a roztrženého plechu rychle zkrachovala. Bolestí několikrát ztratil vědomí a z rány ve stehně se s každým malým pohybem vyřinul proud krve. Plastovým páskem ze své taktické vesty se snažil zaškrtit nohu těsně pod tříslem. Uvědomoval si nastupující malátnost a začal cítit tlukot srdce v noze a někde hluboko v břiše až k bederní páteři. V hlavě mu s každým úderem začínalo znít zvláštní šumění podobné tomu, když se před chvílí probíral po zásahu auta. Nebyla mu zima. I bolest, když se nehýbal, trochu otupěla. Soustředil se na pomalé dýchání a zoufale si přál, aby pomoc přišla co nejdříve. Zbyl mu jen pocit strašné únavy, malátnosti a vyčerpání.

 Martin ležel na vrcholu svahu a dalekohledem na pušce prohlížel nízké kamenité pahorky vzdálené asi pět set metrů. Po chvíli zahlédl přímo před sebou postavu ve špinavě hnědém kaftanu a tmavou pokrývkou hlavy. I na tu vzdálenost okamžitě rozeznal bazuku, přehozenou šikmo na zádech postavy, šplhající na vrcholek nejvyšší terénní vlny na horizontu. K vrcholku jí zbývaly tak tři metry a pak už mu zmizí nadobro z dohledu. Rozhodování mu netrvalo ani vteřinu. Na pravé straně M-šestnáctky zmáčkl pojistku, zamířil a stiskl spoušť.

 Chálid nestačil zareagovat, když se vpravo od něj rozletěly do vzduchu kameny a písek. Neslyšel výstřel, jen ucítil obrovský náraz do zad, který ho smetl obličejem do prachu. Než přestal vnímat, ucítil ještě, jak vdechl písek svojí rodné země.

 Mike na horizontu sledoval pozorně stejné pahorky, jako před chvílí Martin a zároveň i jeho. Martin s namířenou zbraní nohou otočil tělo, ležící téměř na vrcholku pahorku. Pak si k němu přidřepl a prohledal ho. „Měl u sebe jenom prázdnou bazuku“ prohlásil, když se blížil k Mikovi. „A byl to ještě kluk.“

Ve stejnou chvíli, kdy oba uslyšeli typický zvuk rotoru, uviděli i blížící se britský hlídkový vrtulník LYNX, letící v malé výšce. Pátrání po okolí už můžou nechat na něm. Rozběhli se ze svahu směrem k převrácenému Hummeru.

Martin se do auta nasoukal střešním poklopem, ze kterého při zásahu auta vypadl a přes sedadlo spolujezdce dopředu k Robertovi.

„Robe, jsme tady. Už je to v pohodě. Teď tě vytáhneme.“ Pravá ruka mu sklouzla po krví potřísněné trubkové kostře sedadla a náraz obličejem do kovové palubní desky mu roztrhl kůži na bradě. Zaklel a posunul se tělem více dopředu vozu, aby se dostal k Robertovi. Když se dostal do pozice, ze které na něho lépe viděl a mohl na něj dosáhnout, levou rukou otočil Robertův zkrvavený obličej k sobě. Rozepnul mu pásek pod bradou a opatrně sundal přílbu. Krev na Robertově obličeji nebyla zaschlá, ale už ani nevytékala z rány nad pravým okem.

Jeho ústa byla pootevřená a jeho pohled směřoval někam skrze něj. Robertovy oči byly nehybné, zaprášené, mrtvé….

Za čtyři dni se všichni tři vrátili domů….

Napsáno (nejen) pro Hanku Svobodovou.

Věnováno mému synovci Mirkovi, který se fyzicky v pořádku vrátil domů a památce jeho kamarádů z jednotky „Old Ironside“ US ARMY, kteří takové štěstí neměli.

Leoš Vaněk