S laskavým svolením autora zařazuji na tento Blog: Barvy života (L. Vaněk)

Probudil ho kos...

Svým zpěvavým hlasem určitě něco velice důrazně sděloval ostatním kosům a vzdálenější hlas jiného kosa mu stejně důrazně odpovídal. Mnohokrát přemýšlel, proč se vlastně říká, že ptáci zpívají. On v jejich hlasitém projevu odjakživa rozeznával jednotlivá slova. Nerozuměl jim, ale věděl, že mají svůj význam. Švitořivé slovo, mezera, slovo, mezera, i pokles tónu hlasu na konci věty. Ležel na zádech a soustředěně a neslušně poslouchal ten cizí, kosí rozhovor. Otevřeným oknem k němu doléhaly i další projevy probouzejícího se jara. Zvuky, vůně….

Měl rád vůně jara. Byly ze všech ročních období ty nejintenzívnější a byla v nich zakódovaná až vybízející euforie. Vůně mladé, čerstvé trávy se mísila s vůní té loňské, tlející a vlhké, a trochu v ní byla cítit i odpočinutá hlína. Vůně léta byly jiné, zralé, méně výrazné a zdaleka jich nebylo tolik. Vůně jara miloval.

Někdy si představoval, že vůně mají barvy. Ke každé vůni si vymyslel nějakou svojí barvu a po svém ji pojmenoval.

Konec lenošení. Jeho fenka Bety zase nějak poznala, že už je vzhůru a přišla mu svůj velký, vlhký čumák zabořit do dlaně. Podrbal ji na krku za ušima a sedl si na postel. Spal nahý a teď na holých zádech cítil, jak mu otevřeným oknem jarní sluneční paprsky rozehřívají kůži.

Ranní rituál měl stejný už léta. Zapnout kávovar, pak koupelna. Kávovar si vždycky připravoval večer a ráno si vychutnával ten luxus v rozespalosti nahmatat knoflík a jenom zapnout. Než se doploužil do koupelny, slyšel to škrundání a vzdychání kávovaru a pokojem se rozlila další euforická vůně.

Zpola oblečený a probuzený ranní sprchou si sedl do svého vysokého, pohodlného křesla a po malinkých doušcích srkal a vychutnával ten, po ránu velice omamný nápoj. Otevřeným oknem odněkud zaslechl televizi. Ranní zprávy. Zemětřesení v Japonsku…vlna tsunami…. Tisíc obětí….

Neměl televizi, jen rádio. A cédéčka, to byl jeho život. Kdysi, snad ještě na základní škole, mu kdosi říkal, že televize je zloděj času. Pro něj tedy určitě! Chvíli poslouchal útržky zpráv a přitom si vzpomněl, jak před časem musel přesvědčovat jakéhosi natvrdlého, nekompromisního úředníka o tom, že televizi opravdu nemá a žádné poplatky tudíž platit nehodlá. Nevěřili mu a úředník se musel osobně přesvědčit u něj doma. Přesvědčil se a dokonce se mu tenkrát omluvil, možná se i styděl.

Bety si nedočkavě přinesla svoje kšíry a položila mu je na bosé nohy. Pohladil ji. „Hodná holka, to víš, že už půjdeme.“, prohodil k ní.

Další část neměnného rituálu byla každodenní ranní procházka do parku naproti jejich domu. Byl to rozlehlý park s mnoha starými stromy s mohutnými kmeny a hrubou, rozpraskanou kůrou. Rád se jich dotýkal a přejížděl prsty v prasklinách. I kůra měla svojí vůni. Nahořklou, kořeněnou, i tahle vůně měla svoji barvu.

Bety, už s oblečenými kšíry, způsobně čekala těsně u jeho pravé nohy. Bety se vždycky snažila být mu nablízku, na dotek. Byla tak naučená, a snad i ona se cítila dobře a bezpečněji.

Obul si tenisky, natáhl přes hlavu svetr, nasadil sluneční brýle a oba se vydali po schodech dolů k domovním dveřím. Před domem Bety počkala, až ji zacvakne krátké vodítko na očko kšírů a nedočkavě, ale pomalu vyrazila po chodníku k přechodu přes silnici do parku. I ona má své vůně. Intenzivnější, důležitější a možná taky ty její mají spoustu různých barev.

Cvakání zvukového automatu v semaforu bylo hlasité, pomalé a dávalo jim už zdálky na vědomí, že nemusejí spěchat. Došli k přechodu a Bety se zastavila. „Hodná holka, hezky čekej!“

Každé ráno je to stejné. Bety se u semaforu zastaví, počká, až jí uchopí za držadlo, které má na hřbetě, na kšírech a hlavně až uslyší troje jemné cvaknutí jeho teleskopické, bílé slepecké hůlky.