Téma 16: Politika ve „vzpomínkách na budoucnost“
Politická scéna je, zdá se, jakoby vzhůru nohama. Vládní koalice již poněkolikáté zažehnává svůj rozpad, tentokráte za velmi zvláštních i závažných okolností a souvislostí spojených, „najednou“ odhalených uvnitř a kolem strany Věci veřejné (VV).
Z posledního komentovaného dění mě docela oslovilo vyjádření, parafrázuji, že „ministr Bárta je hlupák, řekl nahlas to, co si ostatní myslí“, zřejmě i vědí. Tedy, že ekonomické zájmy dnes už do politiky nejenom vrostly, ony s ní i srostly. A proč by ne, že? Koho to udivuje, měl by více začít přemýšlet v jistém vývojovém kontextu této „lidské disciplíny“, která má sice k té sportovní daleko, ale úrazy v ní bývají neméně bolestivé, ne-li bolestivější. Více číst a spojovat články řetězu, který pamatuje, kterak se nejedna hlava pomazaná v důsledku těch či oněch zájmů poroučela k zemi. Chtít či dovolávat se pravidel je skoro hodno nedouka a volat po nápravě je „úděl Sisyfův“.
Význam peněz, potažmo moci a vlivu v politice je dnes téměř nedozírný, váží se s přesností laboratorních vah a je tzv. běžně pozorovatelný asi jako …, ano, přesně tak. To, co vidíme, bývá často o tom, že to více chceme právě tak vidět, než tomu tak je, a ještě nám to na „virtuálním podnose“ den co den přinášejí v téměř nepřetržitém vysílacím čase.
V žádném případě nechci spílat politice v duchu tzv. špinavosti. Dělají ji konkrétní lidé, v konkrétním čase a prostoru, a to obvykle tak, jak umějí, resp. neumějí.
Co mě však na celé věci spojené v kontextu posledního dění, a také samozřejmě se situací ve VV, potažmo stávající vládní koalici přeci jen trochu udivuje, jsou některá „personální“ překvapení, možná i dobře hraná, o tom, co vše je možné a dnes již téměř jisté. Přesto si troufám neopomenout - „ministr Bárta nemusí být nutně hlupák, aby jím byl jen tak, protože možná jen některý záměr nevyšel“. A proč mlčet o tom, co dnes funguje v nejednom regionu naší vlasti, centrální úroveň nevyjímaje – politické záměry se jistí a kým jiným než těmi, co na to (ekonomicky) mají. Že přitom někteří stihnout ještě myslet na lidi může být obdivuhodné. Často tak činí s podobným, neřku-li stejným politickým záměrem, jako ti, jimž vyčítají, že oni na lidi už dávno zapomněli a na politice se jen přiživují. V Mostě tomu např. říkají „new age“, přičemž v hlavních rolích jsou zase jen ti, co ještě „old age“ mají někde ve skříni nebo v šuplíku. Ve výloze komunální politiky si „platí“ i ty, jejichž záruční doba prošla už v době předlistopadové a „nové myšlení“ jim neříkalo tehdy nic, stejně jako nyní z toho starého slibují zase „lepší zítřky“. Osobně mám takové tušení, že dnes jsou o těch „lepších zítřcích“ přesvědčeni více než právě v době předlistopadové.
Přesto si myslím, že něčím je současné politické dění přeci jen „nové“. Ukazuje další kvalitu téhož, že umění možného, tedy jako politika, je téměř bez hranic, kam až a na co se v ní dá dosáhnout, resp. k čemu sáhnout. Zároveň se nabízí úvaha, jak daleko začne tahle její „virtuální podoba“ žít vlastním životem a ve vlastním světě… Pak totiž začnou mít problém nejenom autoři sci-fi, ale i ti, co budou chtít tuhle „domácnost“ obývat s tím, že ji vrátí původní „renesanční“ podobu, smysl či poslání. Kdo bude totiž v takové realitě ještě schopen „vzpomínat na budoucnost“?